Čtvrtá postní neděle

26.03.2017 16:34

Bratři a sestry,

na dnešní 4. postní neděli připadá starocírkevní perikopa o nečekané hostině. Tento příběh s drobnými obměnami najdeme u všech 4 evangelistů, je tedy poměrně významný. A naši zbožní předci ve víře ho jako perikopu  zasadili doprostřed postu. Jakoby trochu kontrastní do postního období, kdy bývalo a někde ještě bývá zvykem si jídlo a zábavu spíše odříkat a věnovat se duchovní potravě (což má k půstu patřit). Ale ti lidé, kteří tam jedí, se nepřišli najíst. Přišli kvůli Božímu Slovu a jeho výkladu, šli dost daleko, a na jídlo asi pozapomněli. Minimálně většina pozapomněla – je tam jeden chlapec s 5ti chleby a 2 rybami, takový dobrý oběd pro jednoho až 2 lidi – chleba si představte spíš jako takovou placku. A tak jim Ježíš kromě předtím dané duchovní potravy dopřává i tu tělesnou. Nemusel by, oni ho o to ani nežádají – těžko mohou něco takového předpokládat, je to dobrovolný dar navíc. Určitě užitečný, domů to mají daleko, a o možnosti nasytit 5000 mužů v odlehlé krajině – asi by to nebylo snadné, a někdo by mohl mít i potíže, koneckonců byli dost daleko domova, podle některých synoptiků dokonce na pustém místě a navíc večer. Taková dlouhá cesta domů nocí o hladu – to není nejpříjemnější vyhlídka. Takže v tomto obdarování můžeme vidět starostlivou Boží péči – On ví lépe než my, co potřebujeme, a nabízí nám to. Stejně, jako to nabídl zástupu, který to s díky a bez upejpání přijal.
A také, to si přiznejme, je to povzbuzující. Nečekaný dárek, pozvání, prostě potěší a povzbudí. Zahřeje. Nadchne. Občas, jako například zde, až příliš. Tedy, ne že by bylo špatné být nadšený Ježíšem, to nikoliv, ale zde Ho chtějí provolat králem. Přitom Jeho cesta je jiná, míří na Golgotu. Problém snad není nadšení, ale nepochopení. Které prokazují zástupy, prokazují učedníci a nedělejme si iluze, že jsme na tom o tolik lépe. Či že jsme na tom s chápavostí lépe. Možná neprojevujeme tolik nadšení – což není zrovna klad. V tom snažit se Ho směrovat na cestu, kterou považujeme podle našich znalostí za dobrou – ale naše znalosti jsou notně omezené, si s nimi můžeme s nimi podat ruce. Tedy, ne že by se to týkalo jen Ježíše, zvyk určovat druhým, co mají dělat a kudy mají jít k nám tak nějak patří – někdy to může být i užitečné, při výchově dětí – ale je nutné znát míru a respektovat, že se můžeme mýlit, a to i totálně. I apoštol Petr ať už na hoře proměnění, nebo – hůře – při předpovědi utrpení se snaží Pána směřovat někam, kam jít nemá. A je za to pokárán.
Je zde samozřejmě i druhý extrém. Nedělat nic, abych nic nezkazil. Abych někomu do života nekecal nevhodně. Jenže – to také není dobré řešení. Kdo nic nedělá toho může zkazit spoustu. Ostatně jedním z hrdinů, či lépe ze zmíněných osob je chlapec s 5ti chleby a 2 rybami. Které dává k dispozici, jakkoliv je to žalostně málo. Tedy, pro něj to zas tak málo nebylo, byl to celý oběd. A se samozřejmostí, která také může fascinovat i nadchnout, to dává Kristu k použití. A Ježíš to použije způsobem, který může očekávat jen těžko. 5 tisíc lidí, včetně něj, se dosyta nají, a zbude víc, než bylo dáno. Před nějakou dobou jsem četl o holandském misionáři, který zorganizoval mohutné pašování Biblí a duchovní literatury za železnou oponu. Zakladateli organizace Open doors. Jednalo se o tisíce, spíše desítky tisíc knih, a to to možná podceňuji. A tento z mého pohledu dost neuvěřitelný muž v začátku své pašerácké kariéry říká něco jako vždyť jsem jen obyčejný člověk, mám jen 2 ruce, jak bych mohl církvi pomoci proti takové síle. A s Boží pomocí to dokázal. Když popisoval jak, jedna věc tam byla velmi výrazná. Bratr Andrew se hodně modlil. Ptal se Boha, co a jak dělat, a podle toho jednal. S nadšením, a s modlitbou. A když jsem zmiňoval apoštola Petra, tak snad i pro své nadšení a jistou akčnost – to nebyl člověk, který by se bál zeptat – byl naším Pánem vybrán jako správce Církve. To neznamenalo, že by se poté již nikdy nemýlil – omylnými lidmi prostě jsme, a týká se to i křesťanů – ale máme Pána, kterého můžeme prosit o pomoc, abychom nesešli z cesty, a můžeme se ho na cestu dotazovat. A věřit mu, že nás nenechá padnout, pro svou oběť a své zaslíbení, že kde budou 2 nebo 3 se modlit v Jeho Jménu, On bude uprostřed nich. Martin Luther to parafrázoval slovy „Věř a směle hřeš.“ Tím samozřejmě nevyzýval k hříchu, spíš upozorňoval na fakt, že se v životě víry hříchu hříchu občas nevyhneme, ale to nás nesmí vést k pasivitě! Ano, občas něco zkazíme, je to problém, ale není to omluva pro nicnedělání. Naopak, je to důvod pro modlitbu, a pro čtení Písma svatého, které nám bylo dáno jako ukazatel na cestě.
A tak Tě Pane prosíme, buď s námi a veď nás nejen v tomto postním čase. Upozorni nás, když scházíme z Tvé Cesty, a přiveď nás zpět. Pane, nauč nás se modlit. Pro Tvou lásku a Tvou oběť, amen.

Kázání br. Vladimíra Černého